Vstávala jsem o čtyři hodiny dříve, než normálně. Ospalá jsem kupodivu nebyla a rozdávání novin šlo překvapivě rychle, alespoň než jsem stála před lesem. Mohla jsem před ním stát alespoň půl hodiny, než jsem se odhodlala a vykročila po cestě. Cesta naštěstí utíkala rychle, ačkoliv jsem se cítila nejistě z toho neznámého prostředí, nebála jsem se. Byla to spíše úzkost, než strach. Po chvíli jsem ten dům viděla. Měl dvě patra, střechu tvořili černé tašky, dům byl bez omítky a šedivé cihly zdobil mech. Okna byla dřevěná a umytá. Ovšem do domu vidět nebylo, byli tam záclony. Dveře byli dřevěné a černé a působili nově. Schránka před domem byla kovová a už místy byla rezavá. Povzdechla jsem si. Vyndala z brašny noviny a chtěla je položit na zem. Otevřeli se dveře "Je ahoj, myslel jsem si, že noviny roznáší dospělí, dej mi to do ruky, nemusíš se zbytečně ohýbat." Řekl mužský hlas, byl tak upřímný, sympatický a zněla z něj laskavost. Podívala jsem se za hlasem. Ve dveřích stál muž, s delšími černými vlasy do obličeje. Měl nádherné šedomodré oči a na tvářích tři jizvy. A nádherně se usmíval. Jeho úsměv byl upřímný a laskavý, jako jeho hlas. Zalapala jsem po dechu. Přesně jako Lobo z povídačky. "Eh, noo." začala jsem sekavě mluvit "totiž to noo…" "No? Neříkej, že to děláš dobrovolně. V téhle době normální teenager nejde dělat nic, při čem by musel k mému domu. Ostatně ani dospělí se na to nehrnou. Za to můžou ty stupidní povídačky…" při poslední větě zněl jeho hlas smutně. "Dá se říct, že dobrovolně." Usmála jsem se. "Ve škole nám dali brigády místo školy, prý abychom se naučili pracovat." Pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem se bála, snažila jsem se, aby se mi nepodlomily nohy. Vypadal přesně jako z babiččina popisu. I kříž měl na krku. "Nemusíš se mě bát." Usmál se na mě znovu a dal mi ruku nahoru do vlasu a pocuchal mě, jeho ruka byla studená, ale příjemná. Začala jsem se červenat. Rychle jsem mu dala noviny "O-omlouvám se, že Vás zdržuji, už půjdu. Musím ještě rozdat několik novin… Nashledanou." a rychle jsem odešla.
Celou cestu z lesa jsem se neotočila. Šla jsem rychlou chůzí a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Ta podoba s babiččiným popisem byla neskutečná. Co když je to pravda? Ne, nemůže to být pravda, to by ten chlap nebyl tak smutný. Protože by to byla pravda. Nebo byl smutný právě proto, že je to pravda? Celou cestu jsem si hlavu lámala nad tímto problémem. Taková shoda náhod není normální…
Již třetí týden jsem roznášela noviny. Ten chlap z toho domu mě den od dne méně děsil a začínal být mi i sympatický. Několikrát jsem ho ani nepotkala, ale slyšela jsem nádherný zvuk klavíru a vždy tiše poslouchala u okna, nevím, zda si mě někdy všiml, ale hrál nádherně. Tento den byl však jiný. Po dlouhé době pršelo. Ještě že existuje věc zvaná pláštěnka, s takovým množstvím novin, by si člověk nemohl vzít deštník. Když jsem dorazila k jeho domu, upustila jsem poslední noviny (ano, jeho dům jsem si nechávala vždy naposledy, brala jsem to jako "to nejlepší na konec") a zaječela. Omítka zdi byla potřísněna krví a na chodníku ležela něčí ruka, kterou po chvíli vzal pes ( nebo možná vlk?) do pusy a vesele si ji odnesl někam do lesa. Omdlela jsem.
Probudila jsem se ve své posteli, vlasy jsem měla plné lokýnek, které mám vždy po tom, co mám mokrou hlavu. Byla jsem v pyžamu. "Byl to jen sen?" problesklo mi hlavou. Ne, sen to být nemohl, potvrdil to můj mobil, na kterém stálo: Sobota čas: 21:50. V hlavě jsem si probírala to, co jsem vlastně viděla. To nemohlo být opravdové. Prostě ne! Při zavibrování mého telefonu, který ohlašoval příchozí zprávu, jsem zaječela. "Huf, nic to nebylo, Nailo, je to jen mobil… Jen mobil…" uklidňovala jsem se nahlas. Ve zprávě stálo " Ahoj Nailo! Dneska se celá třída slezeme na společném chatu a pokecáme o našich pracích, všichni jsme zvědaví hlavně na tu tvou, jak to zvládáš s vlkounem. Snad tě ještě nezakous, dlouho jsme o tobě neslyšeli, kotě. Líbá Sam" "Nechutnej jako vždycky" Prohodila jsem ironicky a zapnula počítač. Prakticky celý rozvor byl o tom, jakej ten "vlkoun" je, co dělá, jak se jmenuje, jestli je hezký. Pár slov prohodili o těch svých pracích. O té události z dneška jsem se však nezmínila. Stejně, jak bych vysvětlila to, že jsem se sama zase ocitla ve svém pokoji? Ale stejně jsem nic nemusela říkat. Třída rozhodla za mě, za týden, v den úplňku půjdeme celá třída k jeho domu. Povinně všichni. Jak je znám, unesou mě, kdybych odmítla. Jiná možnost nebyla.
Peťkoooo, pokračování :-D