Dan seděl v křesle a na jeho klíně měla hlavu krásná dívka, s vlasy barvy jako oheň a se smutnýma smaragdovýma očima.
Dan jí hladil po vlasech. Byla tichá noc, tedy vlastně až na kapky, které bubnovali o okna, jako by ohlašovali přicházející novou bitvu s Vlky. Dan se sehnul k dívčině tváři a jeho delší blonďaté vlasy jí padly do jejího obličeje a jemně jí lechtali tváře. Dívali se sobě do očí a po té dívku políbil. "Ohníčku můj plápolej, vlčí síle odolej." Zašeptal jí. Dívce se zahnuli koutky úst, z čehož vylezl úsměv, nebo alespoň něco podobného úsměvu. "Copak jsem tě někdy zklamala, králi? Vždy jsem se vrátila bez jakéhokoliv zranění. Na tom něco bude, nebo ne?" a pohladila svého milovaného krále po tváři. "Dnes tomu nebude jinak, věř mi." Dan se pokusil o úsměv, který mu nijak moc nevyšel, spíše to vypadalo jako škleb po citrónu. Dívka se nadechla a chystala se něco říct, ale někdo zatloukl na královi dveře. "Mylorde, a vážená Ren přináším hlášení. Vlci využívají toho, že prší a začínají útočit, jelikož všichni vědí, že náš nejlepší bojovník používá oheň. Co máme dělat?" Ren rychlostí blesku vstala od krále a prudce otevřela dveře. "Seřaďte armádu, mě přichystejte kostým a zbraně, ještě dnes Vlci lehnou popelem. Bude barbecue!!" a šla do svého pokoje.
____________________________
____________________________
Bílá statná vlčice s černýma očima jako sama Noc, se plížila lesem a dívala se po svojí armádě (nebo spíše rodině), pokynula jim hlavou, kam mají jít. Po té vzhlédla na hrad, aby se ujistila, že už bijí na poplach. Také že ano. Zazubila se jako správný mazaný vlk a zavrtěla radostně ocasem. Předala vedení svému bratranci, svalnatému šedému vlkovi a rozeběhla se hlouběji do lesa, kde počká na svou oběť - Tu, která používá Ohnivou proti nim.
Ren vyšla z bran hradu se svou velice početnou armádou. Po instrukcích armádu rozpustila. Vytáhla svůj meč a šla do lesa. "Kde se schováváš, ty proradná vlčice?" prohánělo se jí hlavou. Našlapovala lehce a nedopadala na paty, již tak měla ta Bílá bestie výhodu ve sluchu, ale až tak jí slyšet nemusí. Měla na sobě láptě, které jí pomáhali jen v tichém pohybu, a lehké kožené oblečení umožňovalo splývání se stromy. "Někde tady být musí… Chce mě přeci dostat, za všechny pečínky vlků, co jsem kdy udělala!" A najednou ze zadu na ní skočilo něco psovitého původu. "Do ohnivého prkna! Zapomněla jsem na nejdůležitější! Hlídej si záda!"
____________________________
____________________________
Bílá vlčice zaťala drápy do země a zavětřila krev. Byl to pach krve, který chtěla cítit na svých pyscích a ve své puse. Pach krve, který jí měl špinit drápy. Někdo ji předběhl. "Sakra! Vždyť jsem jim dala pokyny! Nesmějí na ní útočit! Nejsou na to připravení!" nadávala v duchu a packy začali uhánět jako o závod.
____________________________
____________________________
Ren spadla k zemi, v duchu nadávající a svou první neopatrnost za 5 let. Kéž by se alespoň mohla otočit a podívat se svému nepříteli do tváře. Záda ji bolela a cítila v nich obrovské drápy a její teplou krev stékající po zádech. "Že by to byl můj konec? Už nikdy neuvidím mého krále?" prohánělo se jí hlavou. Ale její myšlenky přerušil hlas, který jí připadal povědomí. "Konečně! Konečně jsem tě po 4 letech dostal!" zaburácel vlčí hlas a po té smích. No, spíše to znělo jako divná škytavka. "Ale, ale, Roragne, můj starý příteli. Co tě přimělo neuposlechnout rozkazy od Iris? Měla bych za to, že mě bude chtít zabít sama - což by se jí jako vždy určitě nepovedlo." A zasmála se při vzpomínce nad tolika nesmyslnými útoky, co na ni Iris zkoušela. Drápy se zaťali ještě hlouběji. Měla nutkání vykřiknout, ale to y zranilo její reputaci. Místo výkřiku se kousla to rtu, ze kterého vyteklo maličko krve. "Ale, ale. Máš mi to ale tuhý kořínek. Ne nadarmo tě přirovnávají k bohu Ohnivé. Ale když se nad tím zamyslím - ten by na nejdůležitější zákon nezapomněl." Zasmál se Roragn. "Já na něj nezapomněla." Bránila se lží. " Myslíš, že ti na to skočím? Byla jsi tak zažraná do hledání kapitánky Iris, že si ani nezachytila můj pohyb. To se ti nepodobá." kdyby se dokázala otočit, viděla by, jak se po vlčím zubí při své odpovědi. "Ne vážně, já to věděla. Abych mohla udělat tohle…" I když to bolelo, jako kdyby do ní bodalo tisíce jehel, začala se zvedat. Drápy začali povolovat a dívka mohla otočit hlavu. A nechala Roragnovi shořet zevnitř mozek. Odhrnula mrtvolu ze sebe a oklepala se. "Fuj, nesnáším odklízení mrtvol." Odfrkla si a promnula si ramena a šla pryč. " Tohle nebudu odklízet." Zamumlala si pro sebe.
____________________________
____________________________
Iris uháněla jako o život. Začala cítit novou krev. Krev svého poddaného. Nadechla se zhluboka a cítila v sobě nejistotu - on bude mrtvý. Pach zdechliny se linul po lese. V duchu doufala, že to není ten, kdo myslí. Ale marně. Už viděla mrtvolu šedočerného vlka - přišla pozdě. Zvedla čenich k obloze a dlouze zavyla pro svého přítele. Když dopěla svou píseň, vycenila zuby a začala se plížit po pachu známého nepřítele - Té, co používá (nebo spíše zneužívá) Ohnivou. Ohnivá tu byla všude cítit. Chystalo se něco velkého. Ale nemohla určit co.
____________________________
____________________________
Ren se snažila maskovat svoji stopu, aby tím získala čas na trochu odpočinku a přípravy. Schoulila se za kámen v řece a zhluboka oddychovala. "To nedopadne dobře." pomyslela si a zavřela oči. V tom jí v hlavě proběhl její plán. Mají zapálit les, aby pozabíjeli Irisinu smečku. A nejlépe i jí. "Ještě že jsem v bezpečí." Zašeptala si pro sebe.
Začala být jí zima, ale na přesunutí bylo pozdě. Všude už byl cítit kouř. Rozhodla se alespoň na chvíli vysoukat na břeh a odpočinout si od vody, než oheň přiběhne k ní. Ale to byla její největší chyba. Uslyšela hlas jejích nočních můr - hlas Iris. Tedy spíše, slyšela její vrčení. "Tohle je vážně moje poslední chvíle. Můj králi, odpusť mi, zklamala jsem." A narovnala se. "Vítej, Iris. Cítíš tu krásnou vůni kouře? Všichni pochcípají do jednoho! Když budeš mít kliku přežiješ jen ty! Sama! To bude život, co?!" vysmívala se jí. Ale odpověď Iris ji překvapila i nepřekvapila zároveň. "Je mi to jedno. Když tě roztrhám na kusy, jako pomstu za všechny ty životy, co jsi mi sebrala!" a plížila se k ní. Ren se nezmohla na nic, bylo jí špatně. Krev stále tekla proudem po jejích zádech a klepala se zimou. Avšak v sobě sebrala sílu jen na běh. Začala utíkat jako o život - vlastně jí o něj šlo. Věděla, že jí Iris dohoní. Ale alespoň si před smrtí mohla urovnat myšlenky. Vlčice po ní skočila. Ren uhnula, ale spadla do řeky, přímo po jejím proudu. Iris se proměnila v člověka. Nelišila se nijak od ostatních vesničanů. Měla čokoládově hnědé vlasy a zářivě modré, krásné a upřímné oči, které se dívali na zkázu Plamennooké Ohnivé, na to, jak tělo jejich úhlavního nepřítele pohltil vodopád.
